Všechny písně jsem opsala z knihy a buď je složil Bilbo(ve většině případů) nebo s nimi byl nějak jinak významně spojený. Písně jsem od sebe oddělila tímto -x-x-x-x-x-x- tak snad se v tom vyznáte. Postupně doplním další a další.

Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na lehkých nohou dám se vést
až k cestě větší, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.

-x-x-x-x-x-x-

Plameny v krbu šlehají,
pod střechou lůžka čekají;
nás ještě nohy nebolí,
kdo ví co skrývá okolí:
snad strom anebo kameny,
jež máme poznat právě my.
List a tráva, strom a květ,
nehleď zpět! Nehleď zpět!
Kopec,rybník pod nebem,
dále jdem! Dáme Jdem!

Za rohem třeba připravená
je zlatá brána otevřená,
a třebaže ji minem dneska,
zítra nás zavede k ní stezka
a půjdem skrytou pěšinou
za sluncem nebo za lunou.
Jabloň, trnka, líska, hloh,
ty drž krok! Ty drž krok!
Písek, kámen, tůň a hráz,
zdravím vás! Zdravím vás!

Dům za mnou, svět přede mnou,
mnohé cesty po něm jdou,
než tma padne do tváří,
než se hvězdy rozzáří,
pak za mnou svět, dům přede mnou,
poutníci doma ulehnou.
Mlha, soumrak, oblaka,
neláká! Neláká!
Oheň, lampa, chléb, mám hlad,
a pak spát! A pak spát!

-x-x-x-x-x-x-

Možná si myslíte,že tohle určitě nesložil Bilbo,ale je to tak,pokud by někdo nevěřil,napíšu sem ten úryvek z knihy kde je to napsané. Ten první verš vám asi nic neřekne pokud jste tu knihu nečetli,ale ten druhý znáte.

Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zas bude králem.

-x-x-x-x-x-x-

U ohně sedím, přemítám
o všem, co jsem kdy uviděl,
o lučním kvítí, motýlech
z letních dnů,kterými jsem šel;

o žlutém listí, babím létě
v tolika prošlých podzimech;
o mlze, o stříbrném slunci,
svištění větru ve vlasech.

U ohně sedím, přemítám,
jaký to asi bude svět,
jaké to bude dočkat zimy
a jaro - to už nevidět.

Vždyť všechno, co jsem neviděl,
je víc nežli to viděné!
A každé jaro v každém háji
je zase jinak zelené.

U ohně sedím, přemítám
o lidech z dávno předešlých let
a o lidech, jež nepoznám,
a jaký bude jejich svět,

však zatímco tak přemítám
o časech dávno minulých,
zdaleka krokům naslouchám,
kdy poutník stane ve dveřích.