Byla tu dívka a již není,
denice zářivá;
bílý plášť zlatem obroubený,
střevíčky ze stříbra.

Na čele hvězda zářívala
a světlo ve vlasech,
jako když zlaté slunko padá
na lórienský les.

Vlas dlouhý,bílé nožky měla,
volná a líbezná,
s větrem se spolu procházela
jak lístek lehounká.

Kde nimrodelský vodopád
zurčí si chladivě,
stříbrný její hlásek pad
do tůně zářivé.

Kde bloudí teď, kdo ví, kdo zná?
Sluncem a stínem snad.
Před mnoha lety zmizela
Nimrodel na horách.

Elfí loď v šedém přístavu
v zátoce v klínu hor
čekala na ni mnoho dnů
a hučel mořský chór.

Až noční vítr severní
zvedl se, naříkal
a koráb z elfích pobřeží
na širé moře hnal.

S úsvitem země zmizela
i hory šednoucí;
za vlnou vlna letěla,
tříšť bila do očí.

I spatřil Amroth mizet břeh:
do vln se potápěl.
Tu proklel loď, která ho rve
od krásné Nimrodel.

Byl králem elfů z dávných let,
pán lesů, skla a stěn,
když s jarem zlátla ratolest
v zemi Lothlórien.

Do moře z lodi skočil vráz
jako šíp z tětivy,
a vodní hloubky rozťal snáz
než racek šedivý.

Větrem mu vlasy zavlály,
tříšť létla ke světlu;
dlouho se za ním dívali,
kde jako labuť plul.

Západ však mlčí; zdejší břeh
též o něm nemá zpráv:
o Amrothovi neslyšel
žádný elf vícekrát.